2. ledna 2014

Tragédie jednoho překladu, věta druhá

Ukázka z praxe, druhá část anonymizovaného dopisu zoufalému překladateli

Pokročme však k dalším dvěma podbodům; správně by si zasloužily pojednat samostatně, protože jsou to dva základní kameny překladatelské praxe (a jeden bez druhého se přitom neobejde; ani jeden z nich, byť by byl sebevybroušenější, nikdy nemůže utáhnout celý překlad); ten první se jmenuje PŘESNOST (neplést s doslovností!), ten druhý STYL (nebo možná – v širším smyslu – estetika); já je však zařadím jako součást bodu očíslovaného jedničkou, protože „naše téma“ potřebuju rozvíjet v souvislostech:

c) Styl (estetika)
Napsala jsem, že vidím určitou sílu, ba záblesky dokonalosti v „netechnických“ pasážích. Potíž je v tom, že styl (neboli estetiku, ale dále budu používat jen výraz styl) musejí mít i místa „technická“, místa strohá, možná pro překladatele vašeho naturelu méně zábavná, méně zajímavá, méně poutavá inspirativní. Jsou totiž plnohodnotnou součástí textu. (Jen tak na okraj – styl musejí mít i texty opravdu ryze technické, třeba o spalovacích motorech nebo elektrárenských turbínách, texty, v nichž by žádnou poetiku nenašli ani všichni Rimbaudové světa.)

Tento styl je v něčem podobný a v něčem jiný než styl pasáží, které jsou „stylové“ už jaksi samy o sobě. Podobnost spočívá v tom, že to musí být styl; že text nemůže být rozhozený, „zhatlamatlovaný“, sflikovaný; lidem s citem pro krásno (a mezi překladateli, zejména mezi těmi, kteří se věnují literárnímu překladu, jich je hodně) se mnohdy zdá (většinou podvědomě, ani si to nemusejí uvědomovat), že „technické“ pasáže nárok na styl vlastně ani nemají, že je to cosi už z podstaty věci inferiorního, „nižšího“, že na tom zkrátka není co stylizovat; ale to je velký a bohužel velmi, velmi rozšířený omyl. Jinak řečeno – člověk má prostě pocit, že „technický“ text nemusí být hezký, že na něm – opět už z podstaty věci – nic hezkého není a být nemůže. To ovšem není pravda.

Tím přicházíme k oné jinakosti stylu „technického“ textu. Styl těchto pasáží je jiný, je autonomní, svébytný, je to něco jiného, než co si pod pojmem styl obvykle představujeme. Není to primární, smyslové krásno, které jakoby oslovuje první signální soustavu; není to něco, před čím strneme v němém úžasu; je to estetika všednosti, přehlednosti, uspořádanosti nebo snad řádu, estetika strohé logiky; je to estetika obyčejného, ryzího a nestrojeného. Nestrojeného třikrát podtrhuji. Do estetiky „technického“ textu totiž nemůžeme mísit literátské (pozor opravdu literátské, nikoli literární) postupy; nesmíme ho chtít „vylepšovat“ výrazy, jež můžeme považovat za „vysoké“, „ušlechtilé“ nebo „krásné“; ty totiž zejména v kontextu „technických“ pasáží působí strašlivě – čpí z nich cosi křečovitého a komického, jakási nemístná snaživost, školometství, nepatřičnost (soukromě tomu říkám „přechodník v hospodské sešlosti“, snad mi rozumíte). Estetika „technického“ textu je v něčem jiném, totiž v jednoznačnosti; vystačí si sama se sebou, nepotřebuje přikrášlovat, vyšperkovávat, dodávat na poutavosti; je čistá, ryzí, skromná a nepředvádí se. „Technické“ pasáže nejsou místa, kde překladatel může ukazovat hele, jak jsem dobrý, jsou to místa maximální překladatelské pokory, místa, kde se jako překladatel (nebo autor) podrobuju věcnosti, která je v dané chvíli hlavní, věcnosti, která nesnese žádné kejkle. Věcnost není něco, k čemu by bylo potřebné nebo vhodné přidávat něco dalšího. Ale musíme udržet její rovinu, tj. musí zůstat věcností.

d) Přesnost
Tím se částečně dostávám i k určitým potížím s „netechnickými“ pasážemi, ale to už si jistě převedete sama. Vyzdvihnu jen, že přesnost je nutná vždy, nejen v „technických“ momentech. Kde není přesnost, nemůže být styl. Kde není přesnost, ničím dalším ji nezachráním; „nevykecám“ se z ní trpnými tvary, nenahradím ji slovy a obraty, jež jsou někdy-někde-někým-možná-mnou považovány za hezké; přesnost je čistý rozum (ano, přímo kantovský) – je krásný sám o sobě, ve své prostotě; čím lépe tuto prostotu vystihnu, čím více ji nechám vyniknout, tím více posílím to, co je předmětem předchozího podbodu, totiž styl. Vidíte? Jedno bez druhého opravdu nefunguje.

Když poslední dva podbody – přesnost a styl – shrnu, vyjde jednoduchý závěr: Každý, opravdu každý text, každý odstavec, každá jednotlivá věta a výpověď musí mít obojí – styl i přesnost. Jakmile kterýkoli z těchto faktorů vyvýšíme nad druhý, nastává problém. Toto je snad ten vůbec nejdůležitější klíč k překladu jako takovému (a možná i k jakékoli verbální výpovědi, včetně těch ryze autorských): zjevně „literární“ text často trpí nedostatkem přesnosti, zatímco ten „technický“ nedostatkem stylu (hlučně podotýkám, že to ani náhodou není jen váš případ). Rozumíme si?

Předchozí části seriálu: úvod; jednička
Pokračování bude...

Žádné komentáře:

Okomentovat