Ofrňovat se lze nad ledasčím a hlavně nad ledaským. Některá ofrňování
jsou nadčasová a patří ke konstantní výbavě zorientovaného občana, jako
například frnění nad lékaři (vědí houby o medicíně), nad kadeřníky (vědí houby
o vlasech) nebo elektrikáři (vědí houby o elektřině). Jiná jsou časová a
podléhají módním trendům. K těm patří i frnění, které každému světaznalému
jedinci velí prohlásit cech překladatelský za exemplární příklad esence
exkluzivní debility, protože... no, třeba proto, že jacket je v Británii vždycky
sako, nikdy bunda (bez ohledu na kontext), překladatelé holt neumějí anglicky, vole, co se divíš...
Jenže tak jednoduché to není. Mezi překladateli jsou lemplové a další beznadějné případy,
ale podle problémů typu bunda vs. sako
je opravdu neidentifikujete. Jak (přibližně) praví nedostižný idol Jazykové inkvizice (jemuž ke své hanbě
stále dlužím slíbené pokračování oslavného článku, což ale – svatosvatě slibuju
– napravím), překladatelův omyl nepoznáte v záměně sestřenice za bratrance,
což v případě, že mu výchozí text neposkytne dostatek souvislostí, prostě nemůže zjistit (a něco si vybrat musí), nýbrž třeba podle toho, že vezmete
do ruky výchozí i výsledný text a pečlivým paralelním čtením zjistíte například
to, že si překladatel vesele jede dvě tři stránky v minulém čase, ačkoli
to měl být kondicionál.
Praxe – aspoň ta moje – říká, že za nedostatky profesionálních
překladatelů většinou nestojí skutečná neznalost nebo nepřekonatelná
neschopnost. Častěji to bývá prostá nepozornost, ještě častěji zautomatizované
nebo „namachrované“ myšlení a snad vůbec nejčastěji zásadní problémy
s vyjadřováním jako takovým (ty jsou také jedním z nejnápadnějších identifikátorů
toho, že text jako celek bude malér). Mnohdy to bývá i nejistota a s ní
spojená křečovitá snaha o správnost. A nebo od všeho trochu.
Jste-li čtenář, běsníte, protože jste vyhodili několik stokorun
za hrůzu. Jste-li redaktor, tedy jeden z těch lidí, jejichž úkolem je, aby
čtenář neplýtval stokorunami na hrůzy, běsníte taky. Chcete-li ovšem něčeho
dosáhnout (navzdory podezření, že stejně nedosáhnete ničeho), musíte se
vyběsnit v ústraní a s překladatelem komunikovat citlivě a vstřícně. Protože
ani vy, ani on tu nejste proto, abyste se trumfovali, kdo je tady chytřejší,
ale proto, abyste posloužili dílu a
neznemožnili autora ani nakladatele. Jestliže jste navíc empatický citlivka a nechcete
asistovat u profesních sebevražd, můžete se přetrhnout, abyste udělali co
nejvíc nejen pro čtenáře, ale i pro toho nešťastníka, který měl třeba jen
špatné období. Takže děláte co? Píšete dopisy. Dlouhé, vysvětlující a co
nejvlídnější litanie, a to přesto, že většina redaktorů dnes omezuje veškerou
komunikaci na to, že jednoduše zreviduje text a jeho původci nic nevysvětluje a
nic s ním neprobírá.
Opět je mi jednou jasné, že to bude zajímat asi tak osm lidí,
ale i kdyby můj odhad byl příliš optimistický a nakonec to zajímalo jen jednoho
jediného zvědavce, který nemá nic lepšího na práci než nahlížet do praxe
překladu a jeho redakce, nebo jednoho jediného adepta překladu, kterého snad
můžu před některými ošemetnostmi varovat předem, dám do placu autentický
příklad takového dopisu. Rozdělím ho na několik částí, protože je skutečně dlouhý.
V zájmu zachování autenticity ponechám text v původním, pracovním znění, kdy účelem nebylo „literární krásno“, ale co nejpřesnější vysvětlení problému; jediné úpravy spočívají ve vynechání
údajů, které by mohly vést k identifikaci knihy – a tím pádem i
překladatele. Knížku tedy nenajdete ani v chlubírně. Povím jen tolik,
že šlo o překlad populárně naučné knihy velmi renomovaného a velmi známého
autora a popularizátora vědy a že v osobě překladatele se mi do spárů
nedostal žádný začátečník, ale člověk s dlouholetými zkušenostmi (včetně zkušeností s přesně tímto typem literatury i konkrétním oborem).
Žádné komentáře:
Okomentovat