4. ledna 2014

Tragédie jednoho překladu, věta třetí

Ukázka z praxe, třetí část anonymizovaného dopisu zoufalému překladateli
2. Konkrétnější problémy (už bez ohledu na typ pasáže):
 
a) Slovníky, slovníky, slovníky...
Často volíte nepříhodný výklad konkrétního pojmu/jednotlivého slova; někdy prvoplánový, jindy naopak příliš „chytrý“. Nedokážu v tom vysledovat žádný systém, jednou je to tak, jindy naopak, obojí vcelku nepředvídatelně. Řeknu to asi docela trapně, ale opravdu se musí přemýšlet o každém slovu, o každé větě.

Druhá věc je, že ne každý význam ve slovníku najdete, spoustu jich nenajdete ani ve výkladových slovnících. V mnoha případech vás k volbě co nejpřesnější interpretace nemůže dovést nic jiného než stálá, kontinuální praxe, vnímání obou jazyků a jejich možných korelací (a některé z těchto korelací jsou opravdu velmi ojedinělé a člověk se jich nedobere, pokud nevnímá jazyk – svůj vlastní i jakýkoli cizí – jako nedílné kontinuum, v němž je možné vlastně všechno, ale s tím, že i toto „všechno“ má své zákonitosti, které ovšem z nějakého důvodu nejsou nikde zapsané, nejspíš proto, že to ani nejde).

Ale přesto jsou slovníky potřebné, hlavně ty výkladové. Mohu-li radit, kdykoli si nejste něčím jistá, hledejte synonyma (ve výchozím jazyce) – často vás dovedou k nejlepší možné interpretaci; v případě pochybností a nejasností hledejte překlady daného termínu/vazby ne přímo do češtiny, ale do nějakého jiného jazyka, v němž se aspoň minimálně orientujete (člověk kolikrát nemusí bůhvíjak umět francouzsky, německy nebo rusky, aby ho francouzský, německý nebo ruský překlad výrazu dokázal postrčit k vhodnému řešení).

Druhá rada: nemějte přehnanou důvěru v překladové slovníky do češtiny; nejsou špatně zpracované, to ne, ale hodí se spíš v případě, kdy jde o něco zjevného, na co si jen momentálně nemůžete přesně vzpomenout; potíž je v tom, že vám nikdy nemohou nabídnout plně kontextový výklad, že vám ani při nejlepší snaze autorů nemohou za všech okolností nabídnout ideální variantu. Nativní slovníky to umějí lépe, resp. snáze vás navedou k dalším možným řešením. A hledejte i jinde než čistě ve slovnících; když opravdu nevíte, jednoduše hledejte podobné kontexty – novinové a vědecké články, zájmové diskusní kluby, prachobyčejné blogy (cenné pro „normální“ řeč) atp.

b) Vazby
Určitě vám nemusím vysvětlovat, že každý jazyk (i čeština, ačkoli to samozřejmě tolik nevnímáme) má své ustálené vazby. Někdy se ovšem stává, že s vědomím, že naše slovní zásoba a celková orientace ve výchozím jazyce vcelku ujde, můžeme sklouznout k tomu, že překládáme jednoznačné vazby příliš doslovně a košatě; on si v tom příjemce výsledného textu leckdy tu pravou interpretaci nakonec najde, ona jaksi vyplyne – ale potíž je jednak v tom, že ji nemá hledat – má mu být jasná hned, má ji slyšet v nějaké „normální“ české formě, jednak v tom, že mnoho takových doslovných interpretací je sice věcně správných, ale v „překodrcání“ do češtiny vyzní kostrbatě, často také jako šílený archaismus (co si jen tak v rychlosti, namátkově vzpomenu – není to tuším váš případ, tak takový typický archaismus vyleze z doslovného překladu give birth to – když to přeložíte jako dát život někomu/něčemu, je význam sice jasný, ale s výjimkou vysoce stylizovaného textu je to těžký nonsens – česky prostě někdo někoho porodí, něco se zrodí nebo vznikne atp.; říkám – tento konkrétní případ jsem snad ve vaší práci nenašla, nicméně těch, jež mu jsou analogické, bylo poměrně dost); čtenář se v tom pak musí „brodit“, což je špatně – on má proplout, hladce, bez zbytečných peřejí (ano, samozřejmě u čtenáře předpokládáme určitou vyspělost, nemusíme se podbízet, ale to neznamená, že mu budeme do už tak dost náročného textu vnášet další překážky... čtenář má jednoduše přemýšlet nad tím, co říká autor, ne nad tím, co chtěl asi tak vyjádřit překladatel).

Pro oba tyto body – jednotlivé výrazy i vazby – platí jedno: vždy musíte mít absolutní, neochvějnou jistotu; musíte hledat, dokud nenajdete, musíte to aspoň zkusit – mnohé problémy, které jsem musela řešit při redakci, se mohly vyřešit už při překládání, a leckteré z nich velmi snadno, nalezení správného řešení bylo otázkou pár vteřin; u jiných to trvalo déle, třeba desítky minut – ale to opravdu musí udělat překladatel, nemůže to nechávat na redaktorovi, ten to totiž taky nemusí poznat, nemusí problém identifikovat (a průšvih, veřejný průšvih je na světě).

Když mluvím o nesprávných uchopeních ustálených vazeb, zdaleka ne vždy to jsou jen nějaké „nástrahové“, málo časté nebo slangové či lokální obraty, často jsou to úplné triviality, ve kterých by se opravdu chybovat nemělo (např. be to be; have a little to; fall into; more v kombinaci s adjektivem; některé vazby s very; at hand; strong-minded, so to speak/say...). Myslím, že už jsem zase poněkud trapná a banální, ale opravdu je lepší šestkrát se přesvědčit, jestli ta či ona vazba nemá nějaký jasný, jednoznačný význam a uchopení nebo varianty uchopení, než potom litovat, že jsem to neudělala.

Předchozí díly seriálu: úvod, jednička, dvojka

Žádné komentáře:

Okomentovat