Byli jsme na školním výletě. Cesta byla
příjemná a pohodlná. Byli jsme na zámku, kde bylo mnoho krásných obrazů. Potom
jsme šli na procházku po městě, kde bylo mnoho zajímavých památek, například
kašna a několik pozoruhodných soch. Také tam byly hezké starobylé domy. Výlet
se mi líbil, i když bylo velké horko.
Citace ukázky
z učebnice češtiny pro čtvrťáky je nepřesná, protože dcerunka zapomněla
knihu ve škole. Ale ono na tom nesejde. Viděla jsem v poslední době asi deset současných učebnic češtiny pro čtvrtý ročník a odpovídající počet oddílů věnovaných slohové výchově... a je to pořád na jedno
kopyto. Stejně jako otázky, které žák pod takovou ukázkou najde: Proč je to
nehezké a co s tím provést, aby to bylo hezčí?
Jenže není proč jako proč. Toto proč se ptá co je na tom nehezkého. A je natolik
rezolutní, že jiné proč, to, které
chce vědět, z jakých příčin je to
(dejme tomu) nehezké, se už ke slovu nedostane. Správná – nebo spíše
z hlediska tvůrců učebnic žádoucí – odpověď na první proč zní... no, asi ji znáte, taky jste chodili do školy.
A na to druhé? Máme
odpovědět: Protože pisatel je lempl nebo nekňuba bez dostatečně bohaté slovní
zásoby? Ale kdeže! Protože dostal za
úkol psát o školním výletě. Za památkami. Poutavě. Ve čtvrté třídě.
Čtvrťáka upoutá
ledacos, možná i na výletě se školou. Většinou to však nebudou zámecké interiéry, sochy
nebo kašny. Upoutá ho, že se Kleprtáčková počůrala nebo že Konopáska pokakal
holub. Ale tohle si učitelka přečíst nechce. Chce si přečíst poutavé vyprávění
o tom, jak byl upoután památkami. A žák to ví...
Když musíte psát o
něčem, co vás ani trochu neupoutalo, máte dvě možnosti: Buďto to napíšete fádně
a nezáživně. Nebo to napíšete poutavě a vynalézavě, ale v tom případě
budete lhát. Budete-li za to druhé chváleni (jako že budete), budete to dělat čím
dál tím častěji. Takže budete čím dál tím častěji i lhát. Nikdo vás na to
neupozorní ani vás nepostrčí, abyste na to přišli sami.
Možná si teď
pomyslíte, že maluju čerta na zeď, ale to ani náhodou. Nemusím se namáhat. On
už tam totiž je. Tedy vlastně není, protože tak rozměrnou zeď, aby se na ni
tenhle tojfl vešel, ještě nikdo nepostavil. Ale až ji někdo postaví, tak se ten
namalovaný pekelník bude radovat, že – aniž si to uvědomujete – ve vás kdesi
hluboko pod prahem zůstalo zafixováno, že slovo, psané i mluvené, je (legitimní!)
nástroj lži. Nebo aspoň nepravdy, polopravdy či přikrášlování pravdy, nástroj
ustavičného zavděčování se komukoli, komu se zrovna zavděčit potřebujete –
učitelce, nadřízeným, dobovému vkusu, literárním kritikům, voličům,
společenskému kánonu...
Už tady – ne až na
stránkách novin, obrazovkách televizorů a stranických schůzích, ale už tady, v počátečních
fázích výuky jazyka se rodí klišé. Totéž klišé, které je jedním z nejspolehlivějších
zabijáků nejen samotného jazyka, ale i dorozumění a porozumění mezi lidmi,
zabijákem mezilidské důvěry.
A to všechno – při
špetičce, ale opravdu jen špetičce nadsázky – jen kvůli jazykovému mindráku.
Jen – nebo aspoň z velmi podstatné části – proto, že pořád někomu musíme
dokazovat, že český potůček nemusí jen fádně téct nebo bublat, ale že dovede i
zurčet, klokotat, žbluňkat, šplouchat, šeptat a tak dále (promiň, Karle Čapku;
nedokážu vyslovit, jak moc si tě vážím, ale tohle mě na tebe opravdu mrzí).
Konec patetického
horlení, nastává okamžik střízlivosti. Nuže, co s tím? Drazí učitelé,
tvůrci učebnic a vzdělávacích plánů, vážená ministerstva: Přestaňte děti nutit,
aby psaly „hezky“ a „originálně“; nutíte je tím k neautentickým výpovědím.
Chtějte po nich něco jiného, něco, co jim skutečně může prospět. Povzbuzujte
je, aby vyprávěly o něčem, co je opravdu zaujalo, co je pobavilo, rozesmutnilo,
o něčem, co je pro ně důležité, ať už je to cokoli. Stále dokola jim dávejte
najevo, že je za volbu tématu ani za přístup, který k němu zaujmou,
nebudete kárat ani znevažovat. Nechte je vyprávět, co vám vyprávět chtějí.
Věřte nevěřte, každý má touhu vyprávět. Touha po příběhu (a jeho percepce a
interpretace) je totiž jedním ze základních příznaků života.
Nechte děti vyprávět
o všech těch věcech, které jsou z vašeho pohledu triviální nebo dokonce
pochybné, o tom, jakou radost jim udělalo, když skolily tu ohavnou obludu v počítačové
hře; o hebké srsti jejich pejska; o tom, jak moc nenávidí čočku s vejcem.
Ale pozor, i v případě, že zadáte konkrétní téma, dejte jim znát, že se
k němu můžou vyjádřit jakkoli. Zůstanete-li u toho školního výletu, dejte
jim vědět, že smějí vyjádřit i to, že (a proč) se tak hrozně nudily; že smějí
napsat, že je ze všeho nejvíc zaujala chcíplá kočka, kolem které jste
procházeli cestou do galerie, nebo to, jak se Vomáčka snažil vyzkoumat, jestli už Polívková nosí podprsenku.
Zaručuju vám, že styl
takových vyprávění bude mnohem méně stereotypní než v případě, kdy člověka
nutíte, aby se rozplýval nad něčím, co je mu srdečně ukradené.
Výběr souvisejících článků:
Prznění češtiny
Jak vzniká klišé?
Žádné komentáře:
Okomentovat