Kolaps!

Obrázek: Wikimedia Commons

Kolabuje kde co a každou chvíli. Zejména doprava, informační systémy a lidé v horkém odpoledni. Rovněž tak ekonomiky, zásobování a rozvodné sítě.

Sloveso (z)kolabovat a podstatné jméno kolaps pocházejí z latiny (což jim nezazlívám) a znamenají (z)hroutit se, resp. (z)hroucení.

Pokud se něco zhroutí, tak to spadne. Jasné jako facka. Jenže ono to nespadne jen tak; sesune se to dovnitř, do svých útrob. Což působí o poznání děsivěji, než když to „jenom“ žuchne, zřítí se to nebo zboří.

Tato děsivost je dána absencí zjevného vnějšího činitele. Ta v sobě skrývá cosi přízračného a archaická stránka naší osobnosti (ta, která se od dob, kdy si naši předci pochutnávali na mamutech s koprovou omáčkou, moc nezměnila) nám našeptává, že se díváme na něco, co není tak úplně z tohoto světa. (Vzpomeňte si na záběry sesouvajících se věží World Trade Center.)

Proto také slova jako kolaps nebo zhroucení, použijete-li je v obrazném smyslu, tak výrazně podtrhují nepříznivost popisované situace. Někdy je to namístě, jindy už méně.

Například obrat „psychické zhroucení“ hovoří tak výstižně, jak to umí právě jenom metafora. Přesně reflektuje stav, kdy se naše já sesouvá do sebe sama podobně jako zmíněná newyorská Dvojčata. Taktéž hroutící se naděje či plány jsou fráze sice otřepané a hodné opatrného zacházení, nikoli ovšem nemístné.

Od zhroucení ke kolapsu

Zatímco „duševní zhroucení“ nahradíte „psychickým kolapsem“ docela přirozeně, těžko řeknete, že vaše naděje na výhru ve Sportce zkolabovaly. Ale sdělovací prostředky dávají kolapsu přednost takřka za všech okolností. Proč? Říkám tomu efekt dvojitého úderu:

1.

Kolaps zní kategoričtěji. Ba přímo apokalypticky. „Kolaps, kolaps,“ zkuste si to vyslovit – jako když práskne bičem. Kolaps evokuje totální konec s neodčinitelnými důsledky, něco, z čeho se všichni zblázníme a už se z toho nikdy nevzpamatujeme.

2.

Funguje zde to, co u mnoha slov s cizí etymologií. Oproti rozšířené domněnce není jejich používání problematické hlavně proto, že zbytečně „zanášejí“ naši mateřštinu, ale proto, že tak často zesilují (nebo naopak zeslabují) emoční dopad výpovědi, popř. posouvají její smysl.

Proto také titulky neoznamují takové čajíčky, jako že těhotná žena v pětatřicetistupňovém vedru omdlela v obchodním centru. Jen v Praze totiž omdlí stovky lidí denně. Vedro nevedro.

Z téhož důvodu nás nikdo nezpravuje, že americká ekonomika má vážné problémy. Má je totiž pořád, tak jako každá. A vůbec – problémy má tak nějak kdekdo. Nuda.

Chce to krev, kvílení, pláč a skřípění zubů. Snadno a rychle, jak jinak. Takže...

Kolaps! Apocalypse Now!